Skinnerova pravidla (Quentin Jardine)

13. 12. 2007 | Michaela Turková (Mikika) | 0 komentářů | přidat komentář

Je těžké uvěřit, že mají Oz Blackstone a Bob Skinner něco společného, tím víc, že autora. Příběhy s Bobem Skinnerem jsou totiž z jiného těsta, drsnějšího a realističtějšího. Jsou zasazené do nehostinného Edinburghu, plného brutálních vražd, korupce a politikaření, a čtenář se jen diví, jak to, že Skinner nechodí na pivo s Johnem Rebusem.. Vrchní inspektor Skinner je klasický hrdina žánru, sympatický, inteligentní, respektovaný takřka-ideál, který se denně setkává s umrtvujícími hrůzami, a přesto je ještě člověk. (Vlastně, po přečtení téhle knihy mi došlo, že autor prostě musel přijít s něčím odlehčenějším, jako jsou příběhy Oze, aby se z té edinburghské temnoty dočista nezhroutil.)

Tenhle konkrétní případ inspektora Skinnera začíná rozsekáním jednoho právníka na hadry, následuje řada dalších vražd, nalezení klíče k motivu a zadržení hlavního podezřelého. Ale protože po zatčení není kniha ještě ani v půlce, je jasné, že se to ještě hodně, hodně zkomplikuje...

Klasický a předvídatelný rozjezd se za půlkou vyvine do něčeho, co by bez váhání sneslo nálepku thrilleru, za který by se nemusel stydět ani John Le Carré. Vůbec jsem takové strhující drama nečekala, obzvlášť po nijaké první polovině, takže podle mého nasadil autor tímhle prvním dílem hodně vysokou laťku a uvidíme, jestli si ji udrží...

Originál: Skinner’s rule
Překlad: Emílie Harantová
Vydal: Olympia, 2006

0 komentářů | přidat komentář

Související recenze/články:

Jardine Quintin
Blackstoneovy úklady (Quintin Jardine)