K dvojitému blufu se Agatha Christie vracívala a ráda, nicméně, a to je zajímavé, především v případech vraždících kompliců, přičemž jedinými výjimkami zůstaly dva romány: Poslední weekend a Smrt lorda Edgwarea. To už mě ale, vím, proklínáte, a prozradil jsem příliš.

 

Agatha Christie nicméně umí bluf posunout ještě o úroveň nahoru jako ve Zkoušce neviny anebo přímo omračujícím způsobem jako ve Svědkyni obžaloby, dodává Curran. Inu, nechme se omráčit!

Současně je třeba vyzdvihnout, že kniha není úplně stoprocentní adorací, ale vcelku objektivním pohledem na vzmachy i pokles(k)y geniální tvůrkyně. Ve stáří kupř. prakticky každý nakonec selžeme, což se jí stalo v případě Brány osudu (1973), která už není čtivá, nicméně i v jinak zdrcujícím posudku rovněž nevrcholného románu Sešli se v Bagdádu (1951) píše jistý nakladatelský redaktor: "Je to kniha nesmírně čtivá a zkoušku v oblasti udržení pozornosti složila na výbornou." A to prakticky platí o celém Agátině díle. Mimochodem, všimněte si, že jeho většinu tvoří dialogy.

Už nikdo také této dámě nevezme ten trumf, že až dodnes jednoduše neexistuje žádný jiný autor detektivek, který by stvořil hned dva natolik slavné detektivy (Agatha 1920 Poirota, 1928 Marplovou). A naprosto žádný další tvůrce v žánru nikdy nepsal tak dobře i tak často i… tak dlouho. Ve sto čtyřech jazycích se dosud prodaly tři miliardy knih Agathy Christie.

*

Teď si však podrobněji prolistujme aspoň jeden oddíl, a třeba o vraždách v zahraničí. Agatha k smrti ráda cestovala a Svatý Simon Templar nás sice zavede v knížkách Leslie Charterise na více míst glóbu, i tak ale využívala zahraničí jako kulisu v daleko větší míře než kterýkoli z jejích současníků.

Už ve svém titulu, Vraždě na golfovém hřišti poslala Poirota do Francie, další tři romány první dekády Muž v hnědém obleku, Velká čtyřka a Záhada Modrého vlaku se z větší části odehrají mimo Britské ostrovy a ještě roku 1964 se Miss Marple ocitá v Karibiku, i když…

"A den co den stále jedno a totéž! Nikde se nic nedělo… Kampak se to všechno dohromady hrabalo na její starý zlatý St. Mary Mead, kde se zase naopak stále něco dělo…" (z 1. kapitoly románu Karibské tajemství).

Román Muž v hnědém obleku (1924) čerpal z Agátiny cesty kolem světa (1922) a odehraje se na lodi mezi Anglií a Jižní Afrikou a v Johannesburgu. Tato netypická kniha není překvapivě ryzí detektivkou a obsahuje pouze některé detektivní prvky. Ale rozuzlení je překvapivé a následující řádky ať, prosím, přeskočí každý, kdo nechce znáti vraha.

Jako manažera (vlastní) cesty kolem světa zaměstnal roku 1922 Agátina muže jistý sir Eustace Pedler a požádal při té příležitosti (a snad trochu i kvůli oplátce) začínající spisovatelku, aby ho zakomponovala do knihy, ale… V každém případě v roli vraha.

Román se navíc měl jmenovat podle jeho sídla v Mill House, což ale Agatha nedodržela a taky major Belcher má pouze některé Pedlerovy rysy.

 

V červnu 1933 uveřejnila povídku Dům v Šírázu s detektivem Parkerem Pynem, přičemž původně mělo jít o divadelní hru. Z listopadu téhož roku pochází i povídka Potíže v zálivu Pollensa, opět s Pynem, při jejíž lokalizaci se rozhodovala mezi Korsikou a Mallorcou. Další povídka Trojúhelník na ostrově (květen 1936) existuje ve dvou verzích (americká a anglická) a měla být rovněž základem dramatu, místo toho se však posléze stala skvělým románem Zlo pod sluncem. A protože Agatha Christie navštívila roku 1931 i Rusko, měl se příběh původně odehrát tam, ale nakonec je dějištěm řecký Rhodos.

Další román Vražda v Mezopotámii (červenec 1936) se odehrává v Iráku, kam každoročně provázela druhého manžela-archeologa, a obsahuje jeden z jejích nejvynalézavějších a nejoriginálnějších fíglů týkající se oka. A přece je to fígl až průzračně jednoduchý při pohledu zpátky (a víc už neprozraďme). A provedení vraždy? V této knize je neobyčejně důmyslné a prostředí a postavy jsou vykresleny lépe než obvykle. Taky totožnost vraha je překvapivá, nicméně motiv vraždy není ani v nejmenším přesvědčivý a Curran se pozastavil nad tím, jak mohl vůbec projít nakladatelstvím.

Snad se tak ale, myslím si, stalo proto, že detektivky s vraždou v uzamčené místnosti jsou relativně vzácné - a současně tak fascinující. Agatha ale psala o podobném zločinu pouze v několika povídkách a ve třech románech: Opona, Proč nepožádali Evanse? a Vánoce Hercula Poirota, přičemž uzavřený prostor nikdy není těžištěm zápletky jako třeba tak často u klasika tématu Johna Dicksona Carra. Taky Vražda v Mezopotámii se původně měla stát divadelní hrou…

Další "zahraniční" Agátin román Schůzka se smrtí (1938) začíná nejpoutavější z vět, jakými kdy svůj román začala: "Je ti už jasné, že ji musíme zabít?" Během následné dramatizace zbavila autorka knihu Hercula Poirota a doladila ji o podstatně hodnověrnější řešení a jiného pachatele! V obou případech však se případ odehraje v Jordánsku a detektiv má na vyřešení jen den, což byla to další z mnoha výzev, které Agatha Christie tak energicky a celý život zadávala sama sobě. Velkolepé kulisy starého města Petra jistí v příběhu nutnou absenci všech policejních vymožeností i vč. šance na sejmutí otisků.

V cizině se, pravda, odehrává i spousta dalších Agátiných knih, nicméně Curran je po právu zatřídil především do okruhu s vraždami na palubě vlaků (Vlak z Paddingtonu sem ovšem na rozdíl od Orient expresu nepatří), letadel (Smrt v oblacích) a lodí (Smrt na Nilu) i jinam. Jeho nimravá, ale obdivuhodná práce s takřka nečitelnými zápisníky přinesla ovoce v podobě poutavé knížky - a kdopak ví, zda ta práce (a chystaná disertace) časem nevydá ještě na další komentovaný svazek. Odhaduji, že skoro určitě ano.